Marija Stěpanovová: Trik by Akropolis

Marija Stěpanovová Trik

Marija Stěpanovová

Trik

Přeložila

Alena Machoninová

The original Russian edition was first published under the title »Фокус« by

ISBN 978-80-7470-537-3

ISBN 978-80-7470-538-0 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-539-7 (ePUB)

Všechno to zanášely do deníku a patrně nacházely útěchu v tom, že spící rovnoměrně dýchá, že neobyčejné návaly horka a zimy střídá to, co lze považovat za normální teplotu, a vlasy i nehty má rovněž v pořádku – nakolik je něco takového možné u osoby, která už strašně dlouho nehybně leží a všem dovoluje, aby si s ní dělali, co se jim zlíbí. V duchu už nejspíš dávno dospěla do nějakého jiného stavu, ve kterém v ní nevyvoláváme neklid ani hněv, a pokládá se například za hvězdu, skrz naskrz prostoupenou ohněm a pozvolna dohořívající. Anebo za záhyb látky, jež nemá rysy ani hranice, a proto je vůči všemu lhostejná jako divadelní opona ve tmě. Anebo, proč ne, baví se představou, že od ní nečekáme nic nového, že počítáme s každodenními a každoročními dodávkami mléka a medu jako děti, které každé ráno přicházejí do kuchyně a vědí, co dostanou k snídani. A tak zívají a čekají, až před ně matka postaví bílé mističky s jogurtem a kukuřičnými lupínky: ale co když se tam vpustí štíři, mouchy nebo hemžící se larvy? Co když se zapnou všechny radiátory, takže v kuchyni bude k zalknutí, a za oknem se nechají pršet žáby, aby narážely do skel, co když začne hon na novorozeňata? Touto hrou se lze bavit dlouho, ale začít by měla drobnými změnami, trávou, která předčasně povadne, vlaky, kte-

aby si člověk vytvořil dobře zaběhnutý zvyk, stačí, aby tutéž činnost zopakoval dvanáctkrát. Chodí například večer po práci do restaurace s výhledem na řeku a dává si tam skleničku bílého vína a nic zvláštního přitom nedělá, ale potřinácté se zvyk vynoří jako tulení tlama z vody a člověk se promění v jiného, nového člověka – toho, který tu sedává každý den, sám neví proč, ale čeká, že s douškem vína se mu v ústech objeví slova vhodná pro nový život.

Koneckonců, přemýšlela občas M., říká se, že lidské tělo má ve zvyku každých sedm let vyměnit všechny své buňky za nové, takže na konci každého sedmiletí se člověk probouzí jako někdo jiný, vůbec si to neuvědomuje a jenom nedopatřením se dál považuje za známou a předvídatelnou bytost. Na druhou stranu, uvažovala dál a dívala se podrážděně z okna, odvrácená od souseda s doširoka rozloženými novinami, dá se toto chování těla považovat za plnohodnotný zvyk, když ve většině případů své náhradní díly dvanáctkrát po sobě vyměnit nestačí? Potřinácté, počítala M., mu bude přes devadesát, což se lidskému organismu poštěstí jen výjimečně, a v takovém věku se člověk bude muset chtě nechtě stát něčím jiným, hrstí prachu ve standardní nádobě nebo bednou s obsahem, na který se nechce myslet.

Ale na hlavní nádraží už určitě stačila zavítat dvanáctkrát, ba čtrnáctkrát. Takže její touhu postavit se za jiné ranní cestovatele do fronty na kávu a papírové pytlíky s něčím teplým k snědku, právě k tomuto stánku, a ne k vedlejšímu, už nešlo považovat za rozmar, byl to zvyk, a ona sa ma se stala ženou, která ví, co chce, a sebeji stým pohybem vkládá papírový kelímek s kávou do zvláštního rukávku, s nímž to tolik nepálí v prstech, a kelímek zavírá víčkem správné velikosti. Pro spisovatelku M., která v tomto městě žila poměrně krátce, přesnost pohybů a znalost její budoucí trajektorie (dolů, do podzemí, na pátou kolej, když člověk jede na sever, na první, když jede na jih) měly nyní zvláštní důležitost a jako by ji ubezpečovaly, že své místo má jak v čekajícím vlaku a na cestě k němu, tak i v novém životě, ve kterém se pořád ještě cítila trochu nesvá.

Ostatně, pokud bychom měli soudit podle toho, kolikrát musela někam odjet, aby vystupovala v roli spisovatelky v jiných městech a zemích, a potom se odtamtud vracela a jedním pohybem sundávala z poličky lehký kufřík, místo v tomto životě měla – dokonce spoustu míst a v každém z nich se jí lidé chtěli vyptat na knihy, které kdysi napsala, a potom jí s daleko větším zájmem chtěli

konečně položit otázky o zemi, odkud přijela. Tato země teď válčila s jinou, sousední zemí, vraždila její obyvatele střelnými zbraněmi, palbou z nebe, vlastníma rukama, a stále se jí nedařilo zvítězit ani se smířit s tím, že ona země se nenechá sežrat. Někdy, poměrně často, si udělala čas i na to, aby vraždila své vlastní obyvatele, kteří jí zjevně připadali jako její vlastní orgány –vzteklé, nebezpečné, odvádějící pozornost od lovu a jídla. Cizí město, kde M. nyní žila, bylo plné lidí, kteří utekli z obou válčících zemí – a ti, na koho zaútočili její spoluobčané, hleděli na bývalé sousedy s hrůzou a podezřením, jako by dřívější, předválečný život, ať už byl jakýkoli, ztratil sebemenší význam a jen maskoval vaše příbuzenství s bestií, která nepřestávala žrát.

Mnozí místní obyvatelé se samozřejmě o bestii chtěli dozvědět víc, nejen proto, aby se ochránili před jejím odporným chřtánem, ale i proto, že nás, býložravce, kteří si nedokáží pořádně vysvětlit, kde se bere násilí a jak funguje, velké šelmy vždycky zajímají. Vyptávali se spisovatelky M. na zvyky bestie s napjatým soucitem, jako by i ona byla nakousnutá, dokonce částečně ohlodaná, a je n náhodou zůstala ležet v trávě poměrně zachovalá. Někteří chtěli pochopit, jak je možné, že bestii doposud nikdo nezabil nebo že

ve své nezkrotné nenasytnosti nesežrala sebe samu, a naznačovali, že M. a lidé, které M. ve své zemi znala, měli včas zakročit, dlouho předtím, než bestie vyrostla a začala požírat všechny bez rozdílu.

M. s tím plně souhlasila, ale stálo ji jisté úsilí, aby svým spolubesedníkům vysvětlila, že sama podstata bestie činila lov na ni nebo bitvu s ní obtížnými. Víte, bestie nebyla přede mnou a nebyla ani za mnou, mohla by říct M., byla vždy kolem mě – do té míry, že mi roky trvalo, než jsem rozpoznala, že jsem žila uvnitř bestie a možná se v ní i narodila. Pamatujete si na pohádku, pokračovala mlčky, v níž stařík a dřevěný chlapec sedí u zbytku lojové svíce uvnitř mořské obludy? Snad by v ní mohli vyvolat jistý neklid – kdyby například skákali nahoru dolů v jejím břiše, nebo tam dokonce rozdělali oheň. Ale jde o to, že člověk je s bestií tak nesouměřitelný, že mu to znemožňuje jakkoliv ji poškodit, natož s ní skoncovat; nezbývá mu než doufat v to, že bestie jednou začne zvracet a on se neznámo jak ocitne venku a poprvé bude moct zřetelně uvidět, že pokoj, ve kterém strávil tolik let, byl ve skutečnosti břichem.

A že on sám tudíž byl, já sama jsem byla součástí bestie, byť náhodou spolknutou nebo omylem vyrostlou, a velmi dobře chápu, že moje zkušenost

je kvůli tomu vadná a moje vyprávění nebudí důvěru. Ale jestli je to potřeba, jsem odhodlaná podat zprávu o vnitřním vybavení bytosti, z níž jsem nedávno vystoupila na souš.

Provizorní existence Alena Machoninová

172

Kde se to datum vůbec vzalo, odkud přiválo a vše zakrylo tmou, zvířecké datum obrovské jak valoun, s číslicí v kalendáři zahnutou.

Teď nás je n jako jedny z davu chtějí přesvědčit, že naše století má znaménko, co se ho nelze zbavit, a dějiny ať si nás rozdrtí.1

Michail Ajzenberg

1 Přeložil Jan Machonin.

Ráno 24. února 2022 webovou stránku kulturně-společenského projektu Colta.ru překrýval bílý nápis na černém pozadí – NE VÁLCE. A pod ním, nebo snad když si jej čtenář rozklikl, a možná vůbec jako samostatný příspěvek následovalo stručné vysvětlení, proč členové redakce odsuzují ruský útok na Ukrajinu, který jako by probíhal i jejich jménem, byť proti jejich vůli a v rozporu se vším, o co ve svých publikacích vždy usilovali. Toto redakční prohlášení z prvního dne invaze, který se stal jakýmsi bodem nula, začátkem nového odpočtu, v současnosti už na stránkách není – samo slovo válka se podle spěšně přijatého zákona o falešných zprávách ze 4. března 2022 stalo v Rusku trestným a hrozí za něj až patnáct let odnětí svobody. A jako řada jiných nezávislých médií byl i portál Colta.ru o týden později státem zablokován. Přestože nadále zůstává přístupný ze zahraničních IP adres a s pomocí VPN, svou existenci v původní podobě přerušil – namísto pravidelných informací o aktuálním dění v ruské kultuře teď sporadicky přináší úvahy a rozhovory o stavu ruské společnosti uvnitř země i za jejími hranicemi a snaží se udržet velmi křehké spojení mezi těmi, kdo zůstali, a těmi, kdo Rusko opustili.

Portál Colta.ru v létě 2012 založila Marija Stěpanovová se svými kolegy z tehdy zrušené redakce internetového časopisu OpenSpace.ru, který řídila od roku 2008. Mělo se jednat o jeho lakoničtější, modernější a ostřejší pokračování, navíc financované samotnými čtenáři – vždyť tehdy, po masových protestech proti zmanipulovaným volbám, se zdálo, že občanská společnost v Rusku sílí, a pokud jí stát nedopřeje svobodná média, zajistí si je sama. Název Colta.ru

ných městech, zemích i nakladatelstvích: v Rusku ji vydalo Novoje izdatělstvo, v Izraeli Babel. Knigi. Tel Aviv, ve Švédsku Interbok, v Portugalsku Liberty Books Lisbon, v Arménii Common Ground Books & Spirit, v Německu Babel Books Berlin.

Šéfredaktorka kulturně-společenského portálu Colta.ru

Marija Stěpanovová je v první řadě básnířka, prozaička a esejistka. Narodila se 9. června 1972 v Moskvě v rusko-židovské rodině s ukrajinskými kořeny. K tomu, jak si přeje být v současné době představována, k jaké národnosti chce být řazena, se vyjádřila v eseji o ruské kolektivní vině a odpovědnosti, který publikovala v anglickém překladu, The Russian Question (Ruská otázka): „Občas se mě lidé ptají, jak mě mají představit: jako ruskou, rusko-židovskou nebo židovskou spisovatelku? Zvykla jsem si odpovídat, že na tom nezáleží, jak chcete, a současně jsem přemýšlela o tom, že se necítím jako ruská nebo židovská spisovatelka, a už vůbec ne jako představitelka ruské slovesnosti s jejími masovými publikacemi a veletrhy. Líbila se mi představa, že reprezentuju jen sebe samu, že jsem odpovědná jen za sebe. Tento pocit trval tak dlouho, že jsem málem zapomněla, kde přesně a jak otázka národnosti zraňuje. To se ale pomalu, aniž jsem si toho všimla, začalo měnit, až se ten pocit 24. února 2022 vytratil definitivně. Veškeré otázky nyní odpadly: když se mě někdo zeptá, řeknu, jsem ruská spisovatelka.“ 4

4 Maria Stepanova: The Russian Question, přel. Sasha Dugdale, Eurozine (online), 22. února 2023, https://www.eurozine.com/the-russian-question/.